Kravičku vedou ze chléva,
dvůr plný, sotva že stačí.
na prahu vdova omdlévá,
a škytá v oněmlém pláči.
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?«
Na prahu zalká žaloba :
»Mé děti, robátka milá,
života naše zásoba,
váš chléb a jediná síla!«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Pět zlatých po druhé, kdo dá víc?«
»Otce smrt náhlá zlomila,
pět dívek o holé dlani,
a já se v práci zchromila,
kde vzít a doplatit k dani?«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?«
»Z telátka jsem ji chovala;
když jsme ji na pastvu vedli,
každou jsem chrůpěj žehnala,
vždyť z mléka děti mé jedly!«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?«
Každou jsem zvedla travičku,
jíž mléko sládne a tuční,
děti si sedly k ohníčku
a byly na pastvě učni.«
Dráb z drsných vyvolá plic:
»Šest zlatých podruhé, kdo dá víc?
»O hladu a přec bezpečni!
Groš za sýr ukápne v schránku,
byly to hody sváteční,
když zbylo na pomazánku.«
Dráb z drsných vyvolá plic :
»Šest zlatých podruhé, nikdo víc?«
»Hrozná to, děti, siroba!
Šest zlatých za moje muka!
Prázna je naše zásoba —
tuť srdce matčino puká!«
Dráb z drsných vyvolá plic :
»Šest zlatých po třetí, nikdo víc!«