Nesměrné moře! Jak své vlny valí!
Teď jednu bouři ztišil svého lidu,
však moře ve příšerném trvá klidu,
jak před bouří se mlžný obzor halí.
V té nesměrnosti s loďmi svými malý
bod, vesmírem hnán, oběť svého vidu,
zem novou hledá, lidstva starou bídu
by přenes tam i zápas neskonalý.
Hleď k nebi. Jižní kříž v svém čarolesku
zřel v jeho spor a dumy, vlídným svitem
mu ozařuje neznámých drah stezku.
Na zjev ten pozděj vzpomněl ve žaláři,
když pouty svými řinčel s trpkým citem…
Však jako tenkrát kříž mu stejně září.
(Tamt.)