O jak rád se, tmavý háji,
v sladkém chladu tvém kochám!
Tyť jsi chrám, jejž Tvůrce sobě
v přírodě vystavěl sám.
Velkolepý chrám, v němž štíhlé
sloupy se vypínají —
bujné lípy to, jež klenbu
zelenou podpírají.
Podlaha zde milokrásným
kobercem je pokryta,
tisícerým vůkol kvítím
přerozkošně posita.
Kadidlo zde k nebi něžné
fialky vysílají,
vůni libou, již v kalíškách
roztomilých skrývají.
Slyš, teď jasný ozývá se
zvonek svatyní celou —
slavíkův to hlásek, ranní
píseň pějících vřelou.
Zbožně klesám na kolena,
Tvůrce cítě blízkého;
mocně tluče srdce moje,
chválí Ducha Věčného!