Kol Žampachu kupci jedou tvrdě, těžce,
těžké látky vezou, plné vezou měšce;
těžce, tak že noha sotva nohu stíhá,
ale v houští Pancéř zrádně s chasou číhá.
»Hoj ty chaso, rychle spusť se na kupčíky,
a kde odpor najdeš, chop se na ně dýky;
seber skvostné látky, zlaté krumplování,
podle lovu, peněz bude hodování.
Chutě udeř na ně, chutě beze strachu,
věz, že tobě velí Pancéř ze Žampachu,
pán a rytíř statný v míru i ve sváře,
který zlatý řetěz dostal od císaře.
Pancéř, který život s mečem v ruce prožil,
který ni ve spánku krunýř neodložil;
Pancéři mír země věru již se hnusí,
zlato chce on míti a zlato mít musí!« —
Hoj, pane Smanický, se zlou ses potázal,
kupčíky dnes Karel doprovodit kázal,
doprovodit kázal a sám přišel taky,
vysvobodit kupce, sjímat dravé ptáky.
Zbojníku, teď čeleď tvá mu neuteče,
chytne on tě, Jene, a tvůj Žampach zteče!
Pancéř jímal kupce, leč než přišlo ráno,
bylo také jeho chlapstvo pozjímáno.
A uprostřed chlapů kráčí Pancéř starý,
jestřáb černošedý s krvavými spáry,
na krunýři černém zlatý řetěz nese,
neznal, co je bázeň, teď se chví a třese. —
»Pancéři!« dí Karel, »dnes mně lov se zdařil,
přízeň beru tobě, kterou's lupem zmařil;
co ti slávou bylo, hanbou má se státi,
řetěz máš, tu chci ti ještě hřebík dáti.«
Katovi pak velí: »Slyšíš, bez meškání
ať vykonáš pilně moje přikázání;
na žampašské bráně dle rozkazu mého
pověsíš Pancéře, lotra Smanického.
Pověsíš jej za ten řetěz darovaný,
na pokutu přísnou pro chlapy i pány;
on, jenž pýchou býval, výstrahou má býti,
že chce Karel v zemi spravedlnost míti.
Jak jsem Žampach rozbil, tak chci pro výstrahu
rozbiť každé hnízdo zbojníkův a vrahů.«
A co Karel velel, vykonáno katem:
už tam Pancéř visí na řetěze zlatém.
(Básní sbírka II., 1865.)