V rozpaku jest duše má všeliké pro příhody, a vždy
Ještě čeká, což o nich psáti mi, Šlechto, budeš;
V rozpaku jest, dosaváde ničím že neřízena stánku
Nespatřuje, do něhož má by se přihnala loď.
Dej rady rozdělené duši, nebť onemocnělo srdce
Mé těžkým péčí utlačené břemenem.
Díš-li ale, všeliká trpěním že se náhoda zmůže,
Smyslu a důvtipu též mému to dosti bude.
To, cos odeslal, výborný básníku, mi ondy
Skládání, bylo mé mysli nade vše milé.
Foebova trůnu je důstojna tvoje Musa milostná,
S Parnasských jakoby k nám byla sešla luhův.
Právě, jakým zpěvem oslavoval velikýto Homéros
Krále Odyssa a choť Penelopéu jeho:
Tak nejinák s milenou mne druží tvůj, Petře velebný,
Vtip ke hvězdovitým povznesl až k nebesům.
Vládneme nad Dunajem, nad národy vládneme, chladných
Jenž bytují po březích modrotokého Labe.
Rozličné jazykem nám lidstvo co králi klaní se;
Množství též našeho žezla bojí se plemen.
V své moci mám několik zlata hříven; dosti bohatstva,
Mám domy ze mramoru, roucha zlatohlavová:
Nás ale nad to těší učeného ty prozpěvy věštce,
A skvostnou písní že jsme tak oslaveni.
Ač bych rád, nemohu slušných ti vzdávati díků,
Nenalezám hodnou odměnu zásluhy tvé.
Neb nehynoucí jest, čím nás daruješ, co my máme
Však hyne a několik ledva trvá to hodin.
Předc ale dar nějaký věnujem ti: co sebral Eojský
Dělník prý v hájích, kdež vlna roste sama.
Dar ten rovněž ober, s osudem daru tvému nerovným;
Roucho zetlí Čínské; po věky Musa živa.
Vítej nám, vetší duše částko naší, ty jedinká
Péče a náděje, tyť ozdoba mého žití!
Často se mé pro tvé nehody trápívalo srdce,
A množství cedilo slz oko obrošené.
Ondy tebou na vodách vlnobitná zmítala bouře,
K Asii a k Lybii když na lodí jsi plynul
An cokoliv té země obor spanilého a ten svět
Výtečného chová, poznati byls uzavřel.
Krále Uherského slavný teď dvůr již opustiv —
Neb věhlasností Nestora ty překonáš —
Ke vlastním obytům jednou jsi se předce obrátil,
Na svůj Hasištejn Musami proslavený.
Jen již u nás pobudiž, ano navždy, Bohuslave, zůstaň,
Zůstaň u nás, a celý dům bude obradován!
Což je ti do královského dvora? Což ti do knížat?
Co v krajinách vždy cizích prospěchu tobě podá?
Či vlastní rodinou pohrdáš a hrady zděděnými,
Jichžto ve poklidném obleku říditi máš?
Šťastně zavítej nám, a blahý po všecka ta léta
Zde, zde, drahý, vlastní říši, Bohuslave, řiď! —