Na zlověstné Bílé Hoře,
nedaleko Prahy slavné,
sedláček na poli oře,
zpomíná na časy dávné;
zpomíná, ach! zpomíná —
smutné věci rozjímá!
Rozjímá při každém díle
o minulém dávno čase:
když na této Hoře Bílé
Čech krvácel ve zápase
pro své vlasti svobodu,
samostatnost národu.
S Čechem Moravan umíral,
konav divy udatnosti,
a když oči již zavíral,
pěsť zatínal v hněvu zlosti;
byl to Moravana hněv,
s Orlicí že padl Lev!
Kde jde brázda do hluboka,
rádlo vyorává kosti,
a oráči při tom z oka
slza kane od žalosti;
on pak na svém úhoře
zas ty kosti zaoře.
Dobře děláš, o sedláče,
že ty kosti zaoráváš,
nemoha se zdržet pláče,
ty ostatky pochováváš;
posvátné to památky,
praotců tvých ostatky!
Těl jejich, ať prach posvátný
odpočívá na tvém poli,
kde zhynul mnohý udatný,
pro nějž tebe srdce bolí;
až svou práci dokonáš,
pomodli se »Otče náš!«