Jakto za rána, jitra zimního
neletí sokol po šírém poli, –
letí na koni bujném mládenec;
on s vrchu pádí jak přede střelou,
a po rovině jakby za střelou,
nazpět kopytem dobrý kůň jeho
sněhu vánici práší k oblakům;
jemu ze chřípí jiskry nesrší,
a srší jemu jíní blýskavé.
I přihnal se kůň často před rokem
do bývalého, dvorce známého;
veselým koník hlasem zařechtal,
bujarým hlasem houknul mládenec.
a ve světnici mladá děvčina
u oken stojí u zkvětovaných;
i nepoznala koně bujného,
ani mládence na něm dobrého;
děvčím smyslila sprostým rozumem
a sama k sobě takto mluvila:
„Jakýž to starec, jaký dědúšek
ajhle do dvoru přijel našeho:
jak jsou kadeře jeho zbělely,
jeho vousiska, jeho obočí
jak od starosti pošedivěly.“
Opět zahouknul dobrý mládenec
ke kruhu koně uzdou vázaje,
hlučněji zvolal: „Hoj, ty duše má!
Ty pojď, přivítej, Parašo milá!“
I poznala-tě svého milého,
a poznavši jej ven vyskočila,
jedva v náručí mu neletěla.
Objala rukou, sněžným ramenem
okolo hrdla mládce dobrého:
a hle kadeře jak dědúškovi
za tím objetím jsou potemněly;
v oči pohlédla svému milému –
zčernalo starci bílé obočí;
a ústy k ustům svého drahého –
také vousiska odšedivěly.