To zlaté slunéčko
za mrakem se skrylo,
jak by ho za týden
na nebi nebylo.
Kam kouknu, tam se mi
tma sype do očí;
ach, kdy to slunéčko
zpod mraku vyskočí!
Chodím zarmoucena
a celá ztrápena,
co můj nejmilejší
hněvy ke mně chová.
Hněvá se, nevím proč —
slovem se neblíží,
raději než na mne
do kouta pohlíží.
Ptám-li se na něco,
jen hlavou pohodí:
dám-li mu dobrou noc,
ano neodpoví.
Tak všecka bývalá
v domě radost mizí:
máme se milovat,
a jsme jako cizí.
Snad jste vy, matičko,
jej na mne zezlila,
vždyť jsem já před vámi
vody nezkalila.
Nebo ty, sestřičko,
nepřeješ lásky nám:
přištíváš-li na mne,
naprav tě Pán Bůh sám.
Můj zlatý mužíčku,
jen mne tak nesužuj,
jestli jsem chybila,
radši mne vyhubuj.
Radši mne vyhubuj,
přijmu i zlá slova;
ale tvá nemluvnost
k smrti se mi rovná.
„S kýmpak jsi se vedla
ondyno na Újezd?
Však jsou tě viděli,
máš z toho pěknou čest!“
S kýmže jsem se vedla —
byl to můj bratříček,
provázel mě domů
večír přes lesíček.
Mužíčku můj milý!
byl jsi nelaskavým,
dělal jsi mně křivdu,
přece tě pohladím.