Za tabulí u plného
pytlák Joza vesel sedí,
na šenkýřku, hezkou vdovu,
jak by zamilován hledí.
„Ale ženo, vámť se daří!
rozkvítáte jako růže!“
„„Viďte? Vždyť jsem pochovala
třetího teprvé muže!""
„Třetího! — Však povídají,
že jste jim vždy udělala!“ —
„„Nu jen potud, abych sama
dříve v hrob si neustlala!
První klekl před oltářem
dřív než já při svatbě naší —
mohu-liž já za to, že to
muži dříve smrt přináší?!
Druhý umyl po hostině
ruce sobě v vodě živé,
kdo dřív béře vody živé,
známo, že též umře dříve.
Třetí za svatební noci
usnul dřív než já jsem spala —
to přináší smrť dřívější! —
tak — no tak jsem udělala!““
„Eh což! však bych se vás nebál!
Vdova tří a přede jak růže!“ —
„„A což myslíte, že bych já
čtvrtého se bála muže?““
„Ne? nu tedy na pozoru,
sic vás k čtvrtým vdavkám svedu!“ —
„„Budiž tedy, aspoň k peklu
o třech kolech nepojedu!““