Kočka Lízi nasadila brýle.
Konci zadními jí sedí v týle,
v předu na nose, vše jak se sluší,
řádně zahnula je kolem uší;
na puntík, jak u lidí to zřela.
Také pracky rozložila zcela
po lidsku a vážně hlavu chýlí,
jak kdy čítá s nejkrásnější pilí.
Zdali nemá učenosti vzhled?
Pochlubí se také kočkám hned:
„Milé družky, čítala jsem v knize!“
Kočky žasnou, hledí na ni cize:
„Je-li možná?“ Ony nečtly žádná!
A řeč rozpřede se o tom pádná.
Zdvihne pracnu černá kočka v zadu,
kutí, šťouchá, dává tajnou radu.
Paní Macna, doktorka všem slove,
na Lízinku tajný záměr snove.
Potutelně plíží se a mžiká,
Lízince se ukloní a říká:
„Od koho ta kniha, slečno, byla?“
Slečna Lízinka se zarazila.
„Vidíte, bych vše si nespletla,
právě to jsem schválně přemetla.“
„Název?“
„Ještě nevím to zde pouze,“
slečna Lízi pomáhá si z nouze.
„O čem tedy jednala ta kniha?“
To je hrozné, jak Lízinku stíhá!
Zděsila se, a svým pudem tuší
čelo sídlem myšlének a duší,
oddychla si, na čelo si sáhla,
šťastné vnuknutí jí přišlo znáhla:
„Milé družky, snad se něco sleví?
Mnohý člověk, co čte, také neví.“
Milé družky pomluvily Lízku,
že prý hleděla jen na ořízku!