Jak měsíc zahalený v mlhy rej
se na zem tiše dívá,
tvůj obličej,
zkad smilování mírná záře splývá,
zří v duši mou a roní hvězdný svit
v můj cit,
i necítím, že v duši mé se stmívá.
Ó jen se dívej, dívej,
ó jen se dívej dlouho!
Slunce mých dnů, luno mých snů,
má touho!
Ať oka tvého jasný amethyst
ve slzách usmívá se,
neb tich a čist
plá sluncem štěstí — jen se dívej zase!
Víš, z něho vždycky padá hvězdný svit
v můj cit,
že rozpěji se jak pták na oase.
Ó jen se dívej, dívej,
ó jen se dívej dlouho!
Slunce mých dnů, luno mých snů,
má touho!