V Paříži byl před půldruhý rokem
mně John Sambo, boxer, v lásce sokem.
Vystupoval v cirku na předměstí,
drtil žebra železnou svou pěstí.
Byl to černoch černý jako vrána;
ona jméno měla Liliana.
Vlastí její byla Normandie.
Bělejší pleť měla nad lilie.
Chodil jsem s ní večer na procházky.
Cosi rušilo však štěstí lásky:
Pocit mně vždy jímal na bulvárech,
že už vězím v netvorových spárech.
Proto pravil jsem k ní: „Liliano,
miluješ mě? Vím, že řekneš: ano!
„Kdybys mě však vskutku v lásce měla,
méně se mnou byses procházela.
„Pokojíček v poschodí mám šestém,
líp’ nám bude tam než chodit městem.
„Dveře zamknem’, děvče milované,
černoch tvůj se na nás nedostane.“