Zahrabán byl Garci laso,
sbratřenec však jeho věrný
prapor jeho mocně vztyčil,
Fernandez de Coronel.
Vzkázal mu král: „Přijmi milost,
podrob se a zapomenu,
přísahám ti, vzpoury tvé.“
Fernandez de Coronel však
„Nikdy,“ řekl, „nevydám se
v ruce krále, který zradně
druha mého zavraždil.
Nechci milosti z té ruky,
která kývla na znamení,
aby tělo mého druha
vlekli hříšně po ulici,
kde je býci při zápasu
rozrušili kopytem!
Pokud dech mám, válčit budu,
‚Bez milosti!‘ heslem buď nám,
bědá vám, když zvítězím.
Mocný jste, a běda tedy,
běda mně, když podlehnu.
Lacino však neprodám se:
tedy pojďte, done Pedre,
přijďte sám si pro mou hlavu
v hrad můj pevný Aguilar.“
„Přijdu,“ po té král mu vzkázal,
„přijdu si pro vaši hlavu,
k nohám vám ji položím.“
Nebyla to pouť však snadná
Coronela navštíviti,
v cestě stálo mnoho hradů,
měst a tvrzí, kterých zdolat
bylo králi na pochodu
k cíli pomsty, v Aguliar.
Zvítězil však zponenáhla,
Burgilijos jen ještě čelil
poslední co překážka.
Rytíř chrabrý hrad ten hájil,
Juan byl to de Caňedo,
každou pídí bohatýr.
Divy konal sám don Pedro
uznal reka s obdivem.
„Při sám Bůh,“ řek’, „zvítězím-li,
ztrestám jej, však nezabiju,
ztrestám jej, však nezabiju,
na mně žádat věcný dar.“
Štěstí přálo králi Pedru,
Burgilios byl posléz ztečen,
zajat Juan byl Canědo.
„Přísahu svou věrně splním,“
krvavý řek’ král don Pedro,
„nevezmu ti hlavu, pane,
ruce však ti utnout dám.“
Stalo se a zohavený
don Juan když de Caňedo
zotavil se z ran svých krutých,
směle stoupl před krále.
„Pane,“ řekl, „zpola posud
přísahu jsi teprv splnil,
ztrestal’s mě, však nyní žádám
vzácný dar, jejž slíbil jsi.“
„Skoupým nejsem,“ odvětil mu
hrdě král, „a otevru ti
poklad svůj, neb postavím tě
v řadu rodů nejvyšších.“
Odpověděl de Caňedo:
„Nemůžete, done Pedre,
lepší krev mi dát než onu,
kterou už můj otec dal mi.
Spokojen jsem plně s ní.
Poklad váš? co s ním bych činil?
vždyť mi vzala vaše krutost
ruce, jimiž brát bych mohl
vaše zlato ošemetné.
Větší dar já na vás žádám:
volnost moje je to, králi!
Dejte mi ji! Tamto v mlze
vidím hrad, jejž dobyvati
přišel jse. Co věrný man chci
s Fernandezem Coronelem
v Aguilaru zemříti.“
„Přísahal jsem,“ řek’ don Pedro,
„volný tedy jsi, a řekni
svému druhu v Aguilaru,
že je ztracen, že však přece
závidím mu, král a vítěz,
závidím, že taká srdce
pro něj tlukou, jako tvé!“