V Burgosu, v svém městě pyšném,
v paláci svém král Alfonso
seděl na trůnu a pravil
rytířům svým oddaným:
„Příbuzný náš, Nuňez Lara,
pán Biskaje, povstal v zpouře
proti nám. Je silný, mocný,
nastane boj těžký s ním.
Dokážiž teď, že zná konat
povinnost svou, každý z vás.“ —
Bylo ticho v síni skvělé,
Garcia však de Padilla,
postavil se před trůn, pravil:
„Králi mocný, zdráv buď, pane!
Povinnost bych svou moh’ konat,
pomáhej mi milostivě!
Králi, chud jsem. Dej mi koně.
Králi, chud jsem. Dej mi zbroj.
Manem jsem Inana z Lary,
který povstal proti tobě,
spěchám tedy v jeho pluky,
povinnost svou bych konal, —
obdařen tvou štědrostí.“
Strhl velký se hluk v síni,
celý dvůr se králův bouřil
nad smělostí Garciovou;
avšak kliden don Alfonso,
kastilský tak pravil králi:
„Ihned dejte Padillovi,
toledskou zbraň nejlepší mou,
nejlepšího vyhledejte
koně mu z mých andaluských,
sedlo skvělé granadské.
Manem Garcia de Padilla
Lary jest, pod jehož prapor
volá teď ho povinnost.
S Bohem tedy, done Garcie!
v zpouru jeď a bojuj chrabře
proti nám, však uznej také,
padneš-li mi v boji v ruce,
právo že mám účtovati!
Hlavou svou zaplatíš věrnost
k biskajskému buřiči.“
Garcia de Padilla řekl:
„Rytířem jsi dokonalým,
přijmi dík můj. Králem štědrým,
pane, jsi a spravedlivým.
Hlavu mou si vezměš, pane,
bude-li se Bohu líbit.
Právo k tomu věru máš!“ —
Řekl tak a vyjel z hradu,
celý dvůr se králův bouřil,
klidně jen na trůnu zůstal
velkodušný, spravedlivý
Garciův štědrý nepřítel.