Byl jeden člověk, jenž měl v noci věštný sen,
že v moři, v naznačeném místě, v propasti
se skrývá zářná perla ceny zázračné.
A ráno vstal a jal se vodu čerpat hned
a vylévat ji z moře na břeh do písku.
A bez únavy tak se trudil, namáhal
až do úpadku. Mnozí zastavili se
a tázali, co činí, a pak smáli se,
když slyšeli, jaký to divný účel má,
a mnozí láli zas a uráželi jej,
neb myslili, že z nich si tropí pouze žert;
však někteří docela zbledli závistí
a byli by jej rádi v propast uvrhli,
když myslí kmitlo jim, že nalézti by moh’
snad přec tu vzácnou perlu zářnou v pěně vod.
On nedbal však ni záští, ni posměchu
a trudil se a trudil, noc až padala
na zdřímlou zem, na moře v temnu šumící
a nepokojně, marně hledající klid.
Tu vynořil se náhle z černa bílý zjev
jak měsíc luzný a jak úsměv líbezný.
To jeden z dobrých duchů mořských hlubin byl
a v tichu noci oslovil tak člověka:
„Znám upřímnost tvé snahy cíle dosáhnout,
jenž nemožný je bez pomoci nadlidské.
Po čem se člověk marně trudí, — možno nám
mu za odměnu darem dát.“ — Tak pravil zjev
a položil mu onu vzácnou perlu v dlaň…
Vy všichni, kteří trudíte se na cestě
po idealu, dbejte na tu starou báj
a nechte kolem jdoucí smáti se a lát,
ta perla z hlubin, věřte! bude dána vám.