Ve stínu starých sykomorů stála
oproti muži žena pobledlá,
háj dýchal tiše, večernice plála,
a v nyvém vlahé noci zanícení
tak mluvíc, žena hlasu pozvedla:
Dvě perly poslal jsi mi vzácné ceny,
bych přijala je s láskou strastnou tvou,
a přece víš, že sňatek už mě víže,
že jiný muž mě zove ženou svou!
Zde perly tvoje, jdi! Teď spadla tíže
mi se na srdce… Však ne, ó june, stůj!
Dvě slzy ještě vezmi, slzy bolu,
že nesetkali jsme se dříve spolu,
tvůj bez konce že bude žal — i můj! —