Časně z rána tchyně na mši šla a snacha,
mladá snacha tchyni doprovází,
nese svoje malé děti obě, vzdychá:
„Kdy váš otec z dálné vojny domů přijde?“
Řekla tchyně: „Mladá ženo, nenaříkej!
Snila jsem, že ještě dnes se vrátí.
Nejdi se mnou na mši, dej se v širé pole,
čekej tam, kde sbíhají se čtyři cesty,
čtyři cesty bílé, tam se dočkáš muže,
muže svého, drahého mi syna!“ —
Uposlechla mladá žena, v širé pole
vydala se s dětmi, zlá však její tchyně
ruce kletě zvedla čarodějné,
zaskuhrala zaklínání mocné:
„Snacho moje, cizí mému srdci,
která duši jsi mi mého syna vzala,
zůstav se, kde čtyři cesty křížem běží,
zaboř se tam v půdu pod kotníky,
aby kořeny z nich šlehly v syrou zemi!
Jeřabinou štíhlou staň se, věčně němou!
Žal svůj šelesť neslyšícím větrům!
Ponechám ti malé tvoje děti —
větvemi ať z tvého těla rostou!“
Jede dobrý junák, jede z vojny domů,
přijde k místu, kde ty čtyři cesty bílé
sbíhají se, vidí jeřabinu štíhlou
s hustým košem, smutně šelestícím.
Nepršelo, a přec plna byla vláhy,
zdálo se, že vyplakala rosu svoji,
nevál větřík, přece třásla se jak strachem,
nebyl vichor, a přec k zemi syré
strom se skláněl! Dlouhé letorosty
vzduchem plynuly jak hebké kštice,
zdálo se, jak popadat by chtěla
za hlavu se v žalu štíhlá jeřabina!
Smutek junákovi pad jak mlha v duši,
znamenal se křížem, bodl koně k trysku.
Přijel junák domů, vroucně matku líbal
a pak pravil: „Kde má žena mešká,
a kde moje malé, drahé děti?“
„Žena tvoje s dětmi vyšla právě v pole,
čekej, synu milý, za chvíli se vrátí.
Přisedni a vypravuj mně, dítě!“
Pravil junák: „Matko, paní moje drahá,
mnoho viděl jsem v tom širém, dálném světě,
větší div však neviděl jsem nikdy,
než ten strom, jenž roste nedaleko odsud,
na místě, kde čtyři cesty bílé
sbíhají se; jeřabina je to štíhlá.
Když jsem pod ní stál, tu beze větru
ševelila s sebou jako v strachu velkém,
letorosty jako temné kštice pluly
ve vzduchu a rosa jako hojné slzy
pršela s ní na mou bujnou hlavu;
zdálo se, jak popadat by chtěla
za vlasy se v němém žalu jeřabina!
Proč mi v srdce těžký smutek padl?“
Zuřivost se matce v nitru vzňala skrytě:
„Vezmi, synu, sekyru svou ostrou, rychle!
srubni bez odkladu onu jeřabinu!
Zlá v ní síla, zhoubná! Hrozí nebezpečím
tobě, ženě, mně i malám dětem!
Věda moje mi to vyjevila!“
Sekl junák jednou, — strom zhluboka vzdychl,
po druhé když sekl, — horká krev vytryskla,
po třetí když sekl, — jeřabina promluvila:
„Běda mně, teď smrt už na mě, krutá, sahá!
Nesrubl jsi strom, svou ženu zavraždil jsi!
Dlouhé moje větve, mladé naše děti!
Veta po mně teď i po nich, veta, veta!
Padá naše krev na matku tvoji hříšnou!“
Lomil junák ruce, rval si rusé vlasy:
„Máti, moje máti, prokleta buď věčně!
Nebyla’s mi matkou, zlou jsi byla zmijí
zhubila’s mou ženu, zhubila’s mé děti,
zahub také mne, mne nešťastného,
abych život nevlek’jako těžkou kletbu!“