„Proč ňadro tvoje žalem stoná,
rci, čeho ještě potřebí?
Zde plný čibuk, mokka vonná,
a krása tvoje bezúhonná,
a mně juž zdá se o nebi.
Bij rychle v zvučné kastagnety
a nad hlavou je zatoč v rej!
Jak oleandrů plné květy
se usmívají tvoje rety,
jak měsíc plá tvůj obličej!
Rád vidím tvoje nožky malé,
dva lístky bílých lilijí,
tvá ňadra, jež se vlní stále,
tvé vlasy černé, namodralé,
jež rudý turban ovijí.
Já prošel světa obor širý,
žen krásných pravý znalec jsem,
já pouště zřel i moře víry,
leč od Floridy do Kahýry
všech krása proti tvé jest snem.
Jen cudně skláněj víčka očí,
šat ňader zvedej pomalu!
Tak mám tě rád, tak rovněž skočí
i tygřice, když lup svůj zočí,
zrak vzňatý leskem opálu.
Bij v bubny prsty růžovými
a hlavu nakloň v pozadí,
jat hašiše sny kouzelnými
zřím hurisky, jak vděky svými
v tvém tanci kol mne dovádí.
Nuž v rej, nač vzdycháš bez příčiny?
nuž v rej, můj bledý andělí!“
Tak pravil k ní. Leč skrání stíny
a v srdci šeptal hlas mu jiný:
My jinde juž se viděli!
Snad v Samarkandě na bazaru?
či v pusté farmě pralesa?
či v palné poušti v slunce žáru?
či na pobřeží Malabaru ? —
Oh jak mu paměť poklesá!
Kdys dceru měl — kam poděla se?
O snové mládí rozváty!
kdys na palubě v ranní kráse
hrál vítr v jejím černém vlase
a on — počítal dukáty.
Teď jeho ňadro žalem stoná,
had vzpomínky jej uchvátil …
a plný čibuk, mokka vonná?
Jich ani netknul se. — A ona —
vždyť napřed juž ji zaplatil!