Král starý z Armoriky
svůj celý svolal dvůr;
kol pěvci s bojovníky,
v jich střed
na trůn svůj kamenný sed'
a vzdychl: „Helmaladur!
Ty světlo mé, má dcero,
jak nebe přísné jest!
sníh na vlas paď, v zrak šero,
a hrot
samoty v hruď se mi vbod';
to příliš krutý trest.
Z mé ruky meč juž padá.
štít nezvedne má dlaň,
zrak darmo ve tmách bádá,
jen ruch
mořských vln bije v můj sluch,
a níž má klesá skráň.
Jak mohl zpěv mé dcery
jak zlatý paprslek
vyjasnit svět můj šerý!
Jak rád
hlavu mdlou na ni bych klad'!
Teď proklínám svůj vztek.
Na kamenném svém trůně
chci umřít jak můj děd.
Ať zpěv se snoubí struně,
ať rév
v pohárech šumící krev
se blyskne naposled!
Však hruď mou trojí hněte,
mne trápí ještě teď,
kdo byl ten mladík, rcete,
jenž strh'
s beder mých plášť a s ním vrh'
se v Sasů hustou zeď?
A Balt když protkal vlny
večera nádherou,
kdo byl ten odvahy plný
syn step,
Vikingu přílbu i leb
jenž rozštíp' sekerou?
A u Dunkirchu v pláni
když byl jsem zraněn, zbit,
kdo v žízně palném plání,
ač sám
poraněn, plazil se k nám
a v přílbě nes' mně pít?
Jen to mne ještě trápí,
kdo o něm dá mi zvěst;
v sny darmo duch se ztápí…
Svůj hrad,
korunu dal bych mu rád,
jí nejhodnější jest!“
Tu z bojovníků davu
se řítí mladík, lev,
klekne a skloní hlavu:
„Jsem syn
dcery tvé, již v lesů klín
tvůj divý vyštval hněv!“
Král s trůnu rázem skočí
a divě zakvílí:
„Ó noci mojich očí,
jen svit,
bych mohl v tvář jemu zřít,
jen paprsk na chvíli!“
A líbal svého vnuka,
něm stál kol celý dvůr.
Jej nevidět, ó muka!
ó ples
ku srdci tisknout jej! — kles'
a vzdych' jen: Helmaladur!