Tvá láska ránu hlubokou
a osudnou jak hrob
mi vryla v duši, pamětnou
těch čistších, bože, dob,
jež zašly, jako světlý den
v tmu skane beze stop.
Ty snadně díš, že dětský sen
má kajícnost, však žal,
jenž divoce tak ve mně vře,
a slz mých skrytých pal,
ty žádná rozkoš nezastře
ani démon nezapře,
že hřích mě s tebou spjal!
A proto, ač jsem oblažen
tvou láskou zapadám
přec v záhubu, a zavržen
již nezřím ku hvězdám,
jež čistá spása oblétá —
již cele patřím tmám:
vždy cítím, jak jsme ztraceni,
jak z pekel samých temení
ta vášeň prokletá!