Ó, smečko, Erebu! Ó, staré Erinnye,
v jichž očích vydutých blesk dřímá slnící,
jimž halí hladný bok cár větrem vlající,
jichž ucho poslouchá jen výkřik agonie,
ó, stále štěkejte v ruch vraždy soptící!
Vy, dcery Neznáma, vy, hosté černých slují,
kam nikdy nevniknul ni jeden slunce svit,
kde pouze věčný Styx devěkrát v klubko svit,
co kolem chmurných vod nad bahnem poletují
mdlé duše Umrlých, dav plachý, stínů kmit;
Vy, jejichž srázný let se potutelně svíjí
v tmu starou dýchaje vždy nový strach a děs,
jež střásá do noci, kam dech se moru snes’,
své černé kučery zježené klubkem zmijí,
jež srdce zděšené zrývají v nový ples;
Ó, nemrazte nás víc tím obličejem bídy,
my pykali jsme dost, vše splněno jest již,
pryč z Hadu prchněte, jenž v stín se propadniž!
pak navraťte se k nám, ó, dobré Eumenidy,
mír neste, smíření a zapomnění tiš!