Ó křesťanské duše milé,
zpíváme vám z dlouhé chvíle,
taky trochu pro slávu —
chytněte se za hlavu!
Roku tisíc osmistého,
a k tomu sedmnáchtého,
to v měsíci září kdys
zfalšoval se Rukopis.
350px|střed
Zlosynů tré dílo smělé
je to české zlaté tele,
jak ukáže do syta
naše universita!
Jsou v tom špatné aoristy,
imperfekta taky místy;
ať to zpíval kdokoli,
proč nechodil do školy!
Ať si kdo chce co chce bryndá,
zločin tenhle spáchal Linda
a s ním Hanka, Svoboda
k oklamání národa!
350px|střed
K tomu hříšnému podniku
sepsali si gramatiku,
k Halánkovům chodili,
s dráteníky mluvili.
A tak v krátké době všici
mluvili jak dráteníci,
jenom Linda řeč si plet,
pro pykslu to nedoved.
350px|střed
Za krátkou pak na to dobu
udělali s tím už próbu,
nikdo to však nepřečtech,
aniž tomu rozuměch.
350px|střed
Hanka kocoura pak chytil,
co naň doma zrakem svítil,
z kůže jeho, safient,
udělal si pergament.
350px|střed
Linda kůži natřel mýdlem,
propíchal ji notně šídlem,
na listy ji rozřezal,
pak na ni ty písně psal.
350px|střed
Svoboda mu diktiroval,
nohou schválně přistrkoval,
by to písmo nehezké
bylo moc staročeské.
Linda jak se s tím tak nimral,
tabáček ho v nose šimral,
a nežli to zamezil,
kejchnul na list ze všech sil.
Tím se stal rukopis ihned
starším o sto padesát let,
Hanka na to v smíchu děl:
„Conjunctio samparel.“
350px|střed
Když tak Linda popsal listy,
pocákal je kafem místy;
jak je Hanka v kapse měl,
do Králové Dvora jel.
Na faře se tam jest stavil,
velebníčka pěkně zdravil,
„rád bych se,“ mu povídal,
„do věže k nim podíval.“
Kaplan mu vyhovět ráčí,
a již k staré věží kráčí,
Hanka jemu po boku,
rukopis má v šejtroku.
350px|střed
Když vstoupili pod klenutí,
Hanka velebníčka nutí
by se honem podíval
kde se tam ten pavouk vzal!
Jak ho pan Borč pozoroval,
Hanka listy šanžiroval,
do kouta hned s nimi šoust,
a stál hloupě jako chroust.
350px|střed
Pak jde k němu nenadále.,
řkouce: „I pro pána krále!
To je nález extra fajn,
to psal Záviš Falkenštajn!
Svatý Jene z Nepomuku,
co pak neznám jeho ruku?
Na listech těch co bych řek,
bude 14 písniček.“
Hanko, škůdce, hanba tobě,
oklamat jsi chtěl nás v zlobě,
ale my se nedáme,
však se ještě shledáme!
Z toho sobě naučení
vemte, křesťané milení,
kdybyste též nalezli
pergament kdes prolezlý.
Hle, teď musí pěkně spolu
Záboj i s Lumírem dolů
s Národního divadla,
sláva jich se rozpadla.
Ani na tom novém mostě
nesmějí stát jen tak prostě,
svět by se jim musel smát,
neboť jsou falsifikat!