Táž bílá pleť, týž tváře oval,
rtů poupě sotva v rozpuku,
a úsměv, jenž se do nich schoval
a radost vede za ruku;
Ty stejné oči, plny blaha,
tak hluboké jak sladká báj,
jichž paprsk do dna duše sahá
a dává tušit sladký taj;
Týž smích, jenž jako zvonek zvoní,
zas počne, jak se zastaví,
týž vzrůst, jenž lilií se kloní,
týž celek, obraz jímavý;
Té obraz, kterou rovnu tobě
ve květu mládí skosil čas,
prsť černá na jejím jest hrobě
a v tobě soujem její krás!
Já neptám se, zda cestou žití
jí budeš, dítě, rovno též,
zda z číše krásy budeš píti,
zda štěstí na dně nalezneš;
Aneb zda všední půjdeš drahou
jak bezstarostný jiných tlum,
za nízkým cílem, všední snahou,
jen všedním vzdána požitkům.
Jen dojat onou podobností
jsem utišen v svém svědomí,
že příroda v své bohatosti
se opakuje jako my.