Žala Zuzka u lesíčku,
jel tudy pán na končíku:
však to nebyl žádný pán,
ale byl to milý sám.
„Zelenej se, rozmarýnko!
Rozvesel se, má panenko,
z vojny jede milý tvůj,
v ňadra oči nesklopuj.“
„Zelenej se na hrob kvítí,
srdce moje bolest cítí!
Tři léta jsem čekala,
milého nedočkala.“
„Cos tu, milá, dělávala,
pro mne-li jsi plakávala?
že uvadnul z růže květ,
pro který mne těšil svět.“
„Co jsem smutná dělávala?
S větříčkem jsem vzdychávala,
a s rosičkou plakávala;
lásku jsem vyplakala,
jinému se dostala.“