Básníku, básníku, odkud že se to vracíš?
Ze země cizozemců? Ah, z docela cizí země?
Vždyť není to přec jen Praha, jež říká ti: vrať se ke mně!
Jezero Máchovo šumí, van větru jde do Čech, do Čech,
směr jeho neodvrátíš!
Odkud se, básníku, vracíš? Z ciziny? Z Litoměřic?
V požáru dýmu zhaslo tvé nebeské mládí…
S tebou a s horstvy našimi — jak jsme se mívali rádi!
Na Radobýlu kříž — bude-li zlomen ten kříž,
který pes na světě vzhlédne k radnici z Litoměřic?
Na vyšehradském poli uchystali ti místo.
Mnoho a mnoho slov pronesli o tobě úřední básníci…
Kolik všelikých rouhání v posledním roce ti chasníci,
kteří své zemi a lidu svému přijíti na jméno nedovedli,
říkali tobě, básníku: Dadaisto! Surrealisto!
Vracíš se tedy, básníku, odkud že se to vracíš?
Z kraje, jenž není už mým, z kraje, jenž není už tvým?
Necháš jen básníku, pohledům na věky zádumčivým
obraz těch hor a pravěké mapy, jež volá
k Evropě nahnilé, hloupé, k ubohé Evropě:
Evropo, kam se kácíš?