Leť, vichřice, leť!
Ulétej můj oři, do půlnoci černé,
burácej mé srdce, jen zoufání vstříc,
mně na věky ulétlo srdéčko věrné
tak rychle, že nikdy ho nestihnu víc.
V dál, v divokou dál!
v kraj cizí, kde věřil jsem v blaženosť svoji,
kde ve války hrůze mi krásným byl svět;
žel! slechla má milka, že zhynul jsem v boji,
a pohřbila lásku i přísahu hned.
Žel, lásko, ó žel!
K ní vracím se okřídlen milostným přáním,
tam pod dubem sedá — můj oři, jen skok!
ha, mžikem ji zhlédnu, — co bouře uháním,
neb v skrytu tam nevěrnou objímá sok!
V noc, v hlubokou noc!
Proč hrůza, ó milko, ti zírala z oka?
proč bledly ti líce? proč stydla ti krev?
na mrtvého zapomeň v náruči soka,
již neuzříš nikdy můj mrákotný zjev!
Leť, vichřice, leť!
Ulétej, můj oři, do půlnoci černé,
ať letím co přízrak — jsem bludný jen stín!
ha, mrtev jsem, mrtev pro srdéčko věrné, —
leť, vichřice žití! ve hrobový klín.