Děti naše, druže mladá
v luzné zemi Libušině,
přijměte zde prosté řádky
upřímného kamaráda,
které letí z mojí síně
do měst hlučných, v nízké chatky.
Mládí zdobí vaše líce,
oko jasné hvězdou plane,
v srdcích sídlí pěnkavice
a ty znají písní, pane,
z českých luhů, šumných borů,
každá skrývá srdce kusy,
v oči staré vábí zoru,
staří — spolu pěti musí!
Jenom pějte, drahé děti,
jako z jara pějou ptáci,
když se v husté řásně snětí —
v rodný koutek — svižni vrací.
Otevřte jen staré desky
u kroniky — oj, tam stojí,
od věků že národ český
všecko složil v písni svojí:
radosti a všecky trudy,
zlaté štěstí, lásku velkou
pro ty drahé rodné luhy
vypověděl jarou pělkou.
Znáš tu lásku, české děcko?
Péro mé ti nevypoví,
předkové jak všecko, všecko
za rodinné dali krovy,
za matičku Prahu zlatou,
Vltavinu lesklou stuhu,
za Blaníka hloubi svatou,
za vši krásu českých luhů!
Lásku k vlasti v srdci noste,
a s ní lásku k české knize!
Česká kniha předkům byla
nade zlato zářné, ryzé;
z ní se rodí pravá síla,
z ní nám nová sláva vzroste!
Jen ty lásky v srdci noste,
blaze bude v rodné zemi:
jaro věčné s květy všemi,
sletí v naše domky prosté,
mateřštiny sladké zvuky
zníti budou v plné kráse;
starých reků mocné pluky
usmějí se v nebi zase,
žehnati nám budou dolů;
lípy šeptnou v předků hroby,
že se rádi máme spolu,
sláva že zem českou zdobí!