Národ náš ještě není pro svobodu?
Div hlava se mě ohněm nerozskočí,
div krví nevypláčou se mi oči,
div klenutí mých prsou nesboří se,
a v troskách dávná pýcha neskoří se!
Kde jsi, má země? — Nemáš odpovědi?
aj vrahové tví dobře o Tě vědí,
když poutem šíji Tvoji okovali,
pak na trh Tě co otrokyni hnali!
Tam polonahou, hnusní otrokáři,
Tě v bledou chtěli poličkovat tváři,
že nechceš v svůdném laškovati smíchu
jak milostnice na koberci hříchu!
Ti, kteří drze s lidu kupčí masem,
královnu zloupenou, jak Říman dávným časem,
co trofej zločinnosti v poutech vláčí
k hodům na Kapitól! — Královnu v peleš dračí.
A její národ sotva ret zatíná,
když prodává se jeho domovina
a její národ sotva sevře pěstě,
když na pranýř ji v cizém staví městě!
A její národ sotva kleje v taji,
když pro svůj trup z ní proudy krve ssají,
a její národ do kouta se choulí,
když vrah mu hrozí žalářem či koulí!
A její národ — či to národ ještě,
když v prsa sobě nechá vrážet kleště?
když po kusech dá se srdci vyškubat si,
a mukou sotva troufá zaplakat si?
A její syni — či to také děti,
když dají matce mříti ve doupěti
hnusného ptáka, aniž v boj se vzchopí,
když pták svůj zobák v její krvi topí?
Či to je národ?! — Velké otců stíny
vyvrzte kletbu na své velké činy,
jimiž jste chtěli, jako na Atlasu
trvalou příštím dětem vzklenout spásu.
Vy velké stíny, co jste mocně plály,
kdy obřím duchem za svůj rod jste stály,
a myšlénkou i krví vítězily,
a proto mřely, aby děti žily!…
Ty Vaše děti nejsou z krve Vaší!
Vždyť jako popel po větru se plaší,
zasypte popelem se vlastních plodů,
ty Vaše děti nejsou pro svobodu!…