U dětské postýlky se síťkou zelenou
jenž na mne čekal’s vždy, a sotva povlaku
se dotkla nožka má, již objal’s šíji mou
a v říši snů mne vznes’ ve dřímot oblaku,
Kde hebká ruka tvá, kde hřejivý tvůj dech,
jímž svěžest linula do hrudi mé a žil? —
Proč od mne odstoupil’s v mých hořkých nyní dnech,
ký stín tě zapudil a kam jsi se mi skryl?
Jsou dlouhé noci mé, strom těžkých starostí
nade mnou šumívá až často ku ránu.
Jsou černí ptáci v něm… Přijď, druhu mladosti,
stiš šum těch větví, stiš, shaš zrak těch havranů.
Již obraz pověsil jsem znova nad lůže,
nad dětskou postýlkou jenž býval zavěšen —
Je vyšit matkou mou — snad v úkoj pomůže…
Ne, marno! Ztratil moc a nepřivolal sen.
Šel tedy zticha jsem, kde spí mých dětí dvé,
na jejich podušku jsem položil svou skráň —
Snad jejich u lůžek tu sedá spaní mé,
snad tady dotkne se mne měkká jeho dlaň.
A zavřel oči jsem — svých dětí ssál jsem dech…
Vlak darmo — nesnesl se sen na víčka má.
To nebyl spánek můj, jenž seděl u hlav těch,
ten můj se někde skryl za sedmi horama.
Za sedmi horama neb plotem sedmerým —
kdes v úkryt hluboký — — kde stojí křížů řad —
v tmu hrobu jednoho… cypřiší dvě tam zřím…
můj spánek schoulil se — a vlídně čeká snad — —