V tom davu chví se srdce mého kus,
nechť soptí si, že heslo moje klamné,
nechť pokrytecky sápají se na mne,
že místo květů sbírám cesty trus.
V tom davu srdce mé se tetelí
chvět se nepřestane k poslednímu tluku,
vy palácové snujte novely,
já davu bědných podávám svou ruku.
Čí snaha čistší, poví lidu soud,
já klidněj’ čekám jej, než vaše pýcha,
na straně mé je příští doby proud,
mé srdce bije v něm, má duše dýchá!
Já dobro chci, kdo mi to upře z vás?
Chci světlo tam, kde mysli temnem mrou,
chci teplo tam, kde srdce stiská mráz,
mír rodiny, kde srdce vámi vrou.
Přec: vari! vari! slyším kolem hřmít —
Čí hlasy to? — Já ohlížím se zpět —
Oj, dětinství! Je škoda zastavit,
z tmy pokrytectví v před, jen rychle v před! —
Ó, umění! Hle, jakých lidí ret
Tvé svaté jméno bere nadarmo!
Toť důkaz však, že pravé božstvo jsi.
Neb jméno božstva berou nadarmo
vždy nejvíc ti, kdo nejmíň věří v ně.
Zas slovo plné záští sledu,
znám nenávist, jež vyřkla je,
tu, jež má ústa plna jedu,
jež hlucha a jež slepa je.
S tím záštím zápas nepovedu,
to hodno není turnaje,
však samo spadne v kal a bědu,
až světlem k hnití uzraje.
Já přísahal svou dobrou zbraní
boj jiný, rytířštější vést,
svit pomsty neplá v cestu moji.
Má zbraň je práce, tu Bůh chrání,
mým štítem pravda je a čest,
jež s rovnou jen se srazí v boji.
Mé duše práci hrdou
neschvátí mdloba,
jen kup se hrází tvrdou
zášť před ní, zloba!
A byť jak hora stála
a tvrdla v kámen:
Čím žulovější skála,
tím křišťálnější pramen.