Kol víří Sigmundových vojů moře
a v nich jak ostrov na Vítkově hoře
tkví zástup Žižkův, na nějž mečem světa
král Sigmund zničující soud svůj metá.
Střel spousta spadá za vozovou hradbou,
kde krví vřelou na husitské hrudi
již přetékají kalichové rudí
a sterý zrak se stínem smrti kalí.
Jak olověná mračna kol se valí
i roste útok nepřátelské síly —
již vážka vítězství se k němu chýlí;
vrah usiluje jako příboj dravý
již shltit Božích bojovníků davy;
a mnohý bohatýrský zrak se kloní,
stín zoufání již mužná čela cloní,
děs neohroženým již srdcím hrozí;
tu onde opuštěny stojí vozy — —
V tom ženy jako lvice vstouply na ně
a vzhůru zvedly nezkrocené zbraně,
i zdvihly bojovníků srdce kleslá!
A sláva nepřemožitelných reků
se bojem strašným na paměť všech věků
zas po vítězství novém bouřně vznesla!
To dávno již. — Ó dcery české země,
kdy vzletí zrak váš na Žižkovo témě,
zdaž neoživne ve vás pocit velký
o vašem v této vlasti poslání?
Zdaž necítíte v prsou zaplání
jak bohatýrky, reků buditelky?
Ó netoužíte státi v předním voji
za drahé posvátnosti vlasti svojí?
A nevzplá ve vás vroucnosť obětovná,
jež vašich matek hrdinství se rovná?
Ó dcery české! Vzhůru srdcem, čelem!
Ó Češky, pohrdejte nepřítelem,
a sladším buď vám, stát se smrti lupem
než zbaběle krýt všednosť v srdci tupém.