Na tebe se upomenu,
ku hvězdám-li upnu zraky;
vzdálená jsi za horami
jitřenka co nad oblaky.
Na tebe se upomenu,
na obzor když slunce pluje;
tak jsi ty mne blažívala,
jak to slunce oblažuje.
Na tebe se upomenu,
vábí-li mne sad ve stíny;
tak i ty’s půvabná byla,
jak to kouzlo domoviny.
Na tebe se upomenu,
zřím-li kvítí porosené;
kolikrát se oko zrosí,
než-li srdce zapomene?!