Jdou hlasové, žes, jak mile háj se v nově olistí,
Vlastenský náš kraj spatřiti ustanovil.
Plešeme, žádoucí, aby již to zavítalo slunce,
Ježto by nám vlídnou krále ukázalo tvář.
Lid nebohý o to jen žádá a nebešťany vzývá,
O to prosí tebe též panstvo a vládykové.
Toť lidu touha vřelá; ubohá vdova sobě to žádá,
A s pláčem spíná k obloze často ruce.
Jak lékař stonavému je mil, jejž zimnice trápí,
Jak metanému mořem vděk je korábu tišeň;
Osmahlým žencům husté jak stíny se líbí,
Jak draha jest děděná chýška vypovězeným:
Tak nejinák bude již veseliť se i šlechta i národ
Tvýmto, Vladislave náš, návratem obradován.