Mám tě vítat láskou čili v hoři,
králi králů staré Čechie?
Letem orla, slávobleskou zoří
horuje nad vlastí jméno tvé!
Králi, jemuž s nebeského kruhu
zjevil se v štítu jasný lev,
jenžto nad vlastí klenul slávy duhu:
má tě vítat žel či slávozpěv?
Králi! jenž jsi říše dálných zemí
v jednu vázal širovládnou říš,
jenž jsi poutal moří dvojích lemy,
nad severní vlnou zdvihl kříž:
Běda, že jsi srdce svého lidu
sobe k srdci poutat obmeškal!
Tu se zbořil základ tvého klidu,
anděl tvůj nad tebou zaplakal!
Zaplakal tu anděl české slávy!
Srdce krev když vylil Čechů pán,
tenkrát, běda! toky živné šťávy
proudily se z vlasti strašných ran;
Ztroskotáno, rek co chrabrý spojil,
ušlapáno zlaté osení —
udušeno, duch co jasný kojil,
nezbylo než krve znamení.
Krve znamení a jméno reka,
jejž Evropy letopisy ctí!
Dokud šumí českých hvozdů řeka,
dokud Sněžka k nebes mrakům ční:
dotud svítit budou jarým bleskem
Otakara slávy pletence,
najde zvuk ten ohlas v srdci českém,
najde slzu v oku vlastence!