Takových ve vsi nebylo dvou soků!
od první lásky: až na chleba skývu —
že na smrt nenávidí se, co divu!
— a nenávidí se už dvacet roků.
Jeden byl hajným, — druhému jsou v kroku
pro vraždu někde při vodce a pivu!
a pušku v líc a mušku jako v zdivu
sok soku čelí ranou srnčích broků.
Ve zraku pytláka se tmí a šeří
dvacet let záští — v lásce, žití, — v plenu!
„Skloň!“ volá hajný. — Druhý dále měří.
„Jsou za mnou v patách ti, kteří tě honí!
jím jejich chléb, a děti mám a ženu. —
Tys sám! Tak pojď!“ — A pytlák pušku kloní.