Teď velké ticho nastoupilo vládu,
mrákotným snem je ostrá vřava denní,
spí čistá myšlénka, i osten zatracení,
a o kus chleba neslyšeti vádu.
Noc kráčí tiše přes prodajnou vnadu
i kolébku, kde matka v polou bdění,
dům boháčův je v měkké vhroužen snění,
u bědných slyšet slzu v horkém spádu.
Kol ticho, — ostřicí jen vítr švistí,
a těm, kdo bdí, chlad mrazný duší vane;
na nebi dalekém se hvězdy čistí:
Nad spícím stádem svým či bdíš tam, Pane?
— Slyš křídel šum: to dravec za kořistí! —
a bdíš-li, proč pak zas ten člověk vstane!