Ku prahu ráje v slunečnu i chladu,
ve zlatých snech i bouřném vlnobití,
v lásce a záští prahnem celé žití
od slunce východu, až do západu.
Ku prahu ráje v slunečnu i chladu,
v klidu i bouři prah’ jsem celé žití —
srazilo stokrát zpět mne vlnobití,
— až stanul jsem u slunečného hradu.
Na prahu ráje v slunečnu a hluši
staneme všichni! — Andělé jsou němi —
Bůh slituje se: Vpusťte sem tu duši!
V tom chmurný objeví se anděl v zlaté bráně:
to náš je mrazný hled! ty vzpurné lidské skráně!
— a jednou ranou zpět nás srazí k zemi!