Žbluňk! — Zas jeden v lůno minulosti —
devátý to s všemi hrůzami;
Pán Bůh s námi: Pan Beust nad námi,
a my dosud plni bujarosti!
Mnohá naděj zatím odekvetla,
mnohý „plaisir“ s vodou uplynul,
nás však zloba času neodmetla —
starý humor dosud nezhynul!
Co se vystřídalo konštitucí,
vládních systémů a ministrů,
kapelníků, trub a registrů
do cis, do dis — ticho! páni kluci.
My jsme vedli svoji starou dále,
koncert náš se cíle neminul:
záští vřesk se ozývá nám k chvále —
starý humor dosud nezhynul!
Dvakrát kryly na bojištích slávy
šiky reků padlých rudou zem;
dvakrát stejně krutým osudem
jiných obětí tu lehly davy.
Co jich v chladný stan se odebralo,
co jich „skáplo“, pán kdy pokynul! —
Také nás to mnoho krve stálo,
starý humor přec však nezhynul!
Velkých věcí pro nás vykonáno,
na sta dáno svobod, výsad, práv;
financí přetrudný zlepšen stav,
žeť jak v divadle „vše vyprodáno“.
Celý aparát té naší „říše“
tak se valně k předu pošinul,
žeť nám všechněm blahem kručí v břiše —
starý humor náš však nezhynul!
Nadarmo nás kdos tak ke zdi tlačil,
až jsme do Moskvy se dostali,
kdežto že jsme trochu výskali,
týž nevrle pak se na nás mračil;
nadarmo i pro věnce a válce
činnost orgánů svých rozvinul —
my jsme klidně otáčeli palce,
nebť náš starý humor nezhynul!
Nezhynul a také nezahyne,
dokud jediný tu ještě druh,
dokud slovanský v nás žije duch
spolu s láskou k vlasti Libušině.
A byť se nám tlakem ke zdi tvrdé
i proud slzí z očí vyřinul,
nezaplaší přec smích s tváře hrdé —
vždyť náš humor dosud nezhynul!