I byla matka, kteráž dítek měla
jak včeliček a snad i pilných tak;
ty všecky milovala stejně pak
a nade všemi stejnou pílí bděla.
A dítky robily, co každé znalo;
to hudlo, ono kreslilo neb psalo
a bylo zpěvu dost i veselí
v té rodině, vzdor všemu svízeli.
Nebylo statku tam sic v hojnosti,
co který uměl, tím byl bohat jen;
však poklad kryl se tam přec nejeden
a zářil matce, dítkám k radosti.
Největší skvost pak byl dědoušek sám,
ten dobrý stařeček, jenž dítkám všem
byl vezdy otcem, bratrem, přítelem
tak milým, jako slunko květinám.
Onť nejvzácnějším vždy jim hostem býval
a ve všech zbožnou úctu, lásku nítil,
anť světlem ducha svého všechněm svítil
a teplem srdce všecky rozehříval.
Když mezi ně co dobrý anjel vkročil,
tuť každý zrak se po něm jenom točil
a každý zjasnil tvář a spěchal k němu
by pozdrav svůj vzdal starci milenému.
A každý rok, kdy dědoušek ten milý
svých zrozenin památný slavil den,
tuť skromný ples mu k poctě vystrojen
a všecky dítky jej pak oslavily…
Což není více rodiny ni kmeta?
Aj jest! a pakli dítek přání vřelé
tak splní se, jak z duše plyne celé
toť bude ještě mnohá, mnohá léta.
Vždyť dědoušek náš, otec Purkyně,
tak vzdorovat zná času zhoubné zlobě,
žeť ducha mladistvého chová v sobě
a rozmar, s růžemi jenž nehyne.
A protož novou slavnost k slávě jeho strojme
a v těsný kruh se kolem něho spojme,
by Morana, tou láskou naší jata,
té hlavy šetřila, jež nám tak svata.
By poznal také dědoušek náš drahý,
co každý z nás ve hloubi duše cítí,
žeť v srdcích našich má on stánek blahý,
v němž věčně věkův nepřestane žíti!