Slyš, větrů na křídlech, slyš, co to letí kolem,
vše jásá radostí a vše naříká bolem!
Hle, kmeny omšené se k zemi uklánějí
a květy kapradí se divou bázní chvějí,
a hnízda ve křoví a hnízda na topolu,
vše plesá v nadšení, vše zní a zvučí spolu;
a rákos na břehu i stříbrný klas trávy,
list světlý na bříze i lupen olše tmavý,
v to sterých ptáků zpěv, jenž tají se a zmírá,
je báj to pralesa, či hymnus všehomíra?
Slyš, větrů na křídlech, slyš, co to letí kolem,
že jásá duše má a že se chvěje bolem,
že každý větrů dech v ní našel strunu svoji,
že každý zvuk i tón s ní na souzvuk se pojí;
že všecko mluví k ní a všecko že k ní volá,
van křídel, květů dech, vln písně, skála holá,
i stezky zaváté, mech, který balvan skrývá,
dub, který korunou, květ, který zvonkem kývá,
list, jejž můj šlape krok, snět, jež mi v celo bije:
Ty šťastný zabloudil’s ve prales poesie!