Byl chmurný podvečer,
pln oprchaných listů,
pln mřících mlhovin
a větrného svistu,
kdy půda hřbitovní
mým zachvěla se krokem,
a stála jsem tu v snech
se zaroseným okem.
Jak vzhůru památník
čněl osamělý, sirý!
i k šedým oblakům
ten obrys bílé lyry,
a hrany zvětralé,
jež opukaly časem,
jen tráva halila
svým dlouhým, chvějným vlasem.
Zde tedy práchniví
ten obal duše jemné,
jíž kouzla posvátná
ve zvuky přetajemné
vtkal smyčec mistrný,
že oko české vzplálo —
žel Bohům slovanským,
jak časně doplesalo!
Tys v temnu našich běd
byl duhou karmínovou,
tvé housle v útrapách
nám harfou Davidovou,
teď dřímáš hluboko
v té půdě drsné, chladné,
a oko druhů tvých
zde nezatruchlí žádné. — —
Chlad vlhké perutě
tmou noční klade k zemi —
já hřbitov opouštím —
ó kterak smutno je mi!
zda též hrob v cizině
mne vyrve z tužeb víru,
v němž české srdce mé
se nedotouží míru? —