Ta vzpomínka mi stále v duši tane,
jež nedávno jsem oči zadumané
tmou hroužil dolů do hradčanských stěn;
vše ticho bylo, nikde šeptu ani,
své srdce v prsou, žíly v horké skráni
jsem bušit slyšel vhloubi rozechvěn.
Jak nebe tmavé hvězdičkami kvetlo,
i dole v temnu na světélku světlo
se jiskřilo jak hvězdy do tmava;
tak dvoje nebe proti sobě stála
a byla obě samá hvězda malá,
a ticoučko jen lkala Vltava.
Já mlčky stoje před zámeckou branou
jsem vpíjel tuto krásu nevídanou,
a do pěstí se nehty vrývaly;
rty zaťal jsem a zuby tiskl k sobě,
bych na veliké slávy stoje hrobě
vzkřik utlumil, vzkřik hrozný, zoufalý…
(Osvěta 1890.)