Noc bouřná … Vichr, šakal, vyje,
sníh s drobným deštěm v okna bije;
jeť krásná zimy poesie,
kde teplo, pohoda a zář
se šíří z krbu, který praská,
kde v očích svítí ples a láska,
kde polibkem se shladí vráska
a úsměvem se jasní tvář.
Jak ale nemyslet na chudé jizby stmělé,
kam v okna kreslí mráz jak výsměch květy své,
kde šero v koutech jest i v myslích po dny celé,
kde duši zoufalství a bída tělo rve.
Čím venku víc bouř soptí divá,
tím tklivěj samovar si zpívá,
a mladá sličná dívka snivá
se kloní nad knihu neb rám,
pod rukou jí sta zdobných květů
vyrůstá rychle jako v letu,
teď nad básníka vzletnou větu
se chýlí v sladký jata klam.
Jak ale nemyslet na ubohé ty ruce,
jež zdrány do krve, z nichž padá jehla již,
a ještě naposled se vzepnou k nebi v muce,
však nebe hluché jest a mrtvá kolem tiš.
A jako vločky sněhu v reji
v taneční síni párky spějí,
za krajkou vějířů se krejí
tu rozpaky, tam vyzvání;
ze šampaňského letí zátka,
v to smíchu zazní hudba sladká,
ó miluj, žití doba krátka,
čas jako vichr uhání.
Jak ale nemyslet na stoly nepokryté,
o kůrku poslední kde divý zápas vře,
kde hladem v zoufalství — ó hvězdy, vy to víte!
na sněhu podušce sám chudiny syn mře.
A vášeň jak oř bez otěží
hřmí sálem, nad nímž kletba leží,
zde hromady se zlata věží,
a rozmar hry je pánem všech,
a zlata víc a karta letí
a výsměch, křik jí ve zápětí,
a v stříbrňáků nové změti
žár hrabivosti k nebi šleh'.
Jak ale nemyslet na ulice, kde vdova
se v strachu o děti rve s větrem, potácí,
před krámem stane teď a rozmýšlí se znova
a v dlani mozolné groš slední obrací.
Ó propasti, ó bídy tůně,
kde člověk mře neb hladem stůně,
sbor Eumenid ve vašem lůně
se skrývá, avšak nedřímá,
pozlátkem lidskosti jen tají
se děs váš zhouby na pokraji —
ó dokažte mu, že jest bájí,
než na dveře nám zahřímá!
Ó pomoc ubohým, jenž v bídy tmách se brodí!
V těch nocích bouřlivých, kde kvílí vichrů sněm,
mně zdá se, po zemi že Kristus, žebrák, chodí
a zimou chvěje se a pláče nad světem!