Dům starý bourají; už místy
je střecha dole, azur čistý
se dívá v šerých jizeb klín,
nad nimi mraky v letu stanou,
na tapetu zří malovanou,
tu skvrnitou, tam potrhanou
a vrhají tam černý stín.
Jak po požáru stěny holé
ční k nebi, obrazy z nich dole,
směs rumu v dveřích veliká
jen stále roste pod ranami.
pod nimiž chvi se oken rámy
i prohnilé juž stropu trámy.
jež rve a trhá motyka.
Strom sousedního sadu dívá
se zvědav sem a hlavou kývá,
pták polekán sem zaletí;
strom vzdychne: „Co se tu vše stalo!“
Pták: „Tady se kdys milovalo!“
A vítr: „Věru jak to málo,
co trvá v lidské paměti!“
A křik a hlomoz dále hlučí,
sta motyk tu a kladiv zvučí
a seker pád a pily hvizd
a lidských bludů, lidské práce,
snů, vášní, bojů, resignace
se hroutí jedna dekorace
a z knihy města rve se list.
Zda z těch, již pracují tu v potu,
kdos jedinou jen pojme notu
té dozpívané písně zde?
Dav hlučí dále, kol se rojí
a mechanicky, kola v stroji,
za prací svojí v léta znoji
bez myšlenky jak ve snách jde.
A přece za tím oknem tady
zřel často k hvězdám snílek mladý,
tam sladký lampy hořel svit,
a vedle v jizbě dívka dlela,
ve zlatých vlasech ukláněla
za květináčem úběl čela
na jehly jednotvárný kmit.
Co výbojných snů, touhy sladké,
jak dlouhé boje, štěstí krátké
zde choval tento starý dům,
v němž schodiště, práh, stěna holá
jsou románu jen kapitola,
jenž nedožit, jen vyčtěn zpola,
se rozpadává v prach a rum.
A brzy nových trámů řada
na obrovitou síť se spřádá
a brzy v obzor mlhavý,
jejž kouř a dusná pára kryjí,
pro chmurnou žití poesii
ae nové jeviště tu sbíjí,
a herci — ti se dostaví.
A nový shon a práce nová
a hlasný pláč, bol beze slova
v dům nový budou slavit vjezd.
A pak se zavrou okna, dvéře,
a co se bude hráti v šeře,
jen tuší, kdo se tudy béře
kol spících domů v záři hvězd.