Ó lesy rozvlněné po obzoře,
vy hluboké a velké tmavé lesy!
Cos láká k vám, cos volá a zas děsí,
vás dal nám bůh, když nedopřál nám moře!
Vy máte stejné víry, strže stejné,
ty propasti a vichry, stejné vření,
týž slunný klid a stejné burácení,
týž plesný jásot, stejné nářky chvějné.
Vy máte vše, co kolébá a těší,
čím básník ještě všednost snésti může,
své mrtvé a kol skrání jejich růže,
své taje, které nikdo nerozřeší.
Ó lesy rozvlněné po obzoře,
ó tajuplný šume, děsné vlání,
z vás vane síla, vznět a odhodlání,
ó černé lesy, vy jste naše moře!