Od chaty k paláci vesele
jdou čeští koledníci,
dnes úsměvu paprsk na čele
a zítra — slzu v líci.
Jdou rok co rok, ať mráz, ať sníh
vždy s touže písní chodí,
v té důvěře vždy, že v časech zlých
se lidstvu spasitel zrodí.
Ty, lhostejně jenž se ubíráš kol,
což neslyšíš — píseň to česká,
v ní starý ten dávný, utkvělý bol
zněl před věky jako zní dneska.
Ne koledníků ubohá tvář,
to české slovo tě prosí
a z něho se line betlémská zář,
až slzou oko se rosí!
Ó chtěl bych, by svět je poslouchat moh!
Kdy nám se spasitel zrodí?
Kam pohlédneš, kámen a pichlavý hloh —
a národ — žebrotou chodí.