Ozvěnou bouřnou ze Třísovské stráně
třeskutý hlahol polnic zaburácel
a v tábor chrabrých bojovníků páně
za heslem známým dávný ruch se vracel.
Obrovský chvost té bájné dračí stvůry,
jež hradbou vozů železnou se zvala,
hnul sebou rázem a již zdola, s hůry
hromovým hlasem kol se ozývala
táborských píšťal hudba zhlušující.
Posilci, zbytní ve divokém chvatu
řadili v šik se v krajních vozů krytu
a v předu střelci, honci, pavezníci
i s koněberců rozptýleným rojem
v řinkotu mečů, okovaných mlatů
deptali trávu sprahlém na pažitu.
K útoku kynulť Zbyněk nenadále
a divá touha vzplápolala vojem
vztýčiti prápor na menštejnském vale
s kalicha rudým blahověstným znakem.
Jak chvít se bude Oldřichovo tělo
pod kopyt koňských smrtonosným mrakem;
jak zakmitne se nízké pána čelo
v haluzích lípy před paláce stěnou!
V tom výkřik táhlý rozlehl se dolem
od vozu k vozu, ode stanu k stanu
v hrozivém šumu roznášel se kolem,
až těžkým křídlem zalet’ ku hejtmanu,
jenž stál tu v zbroji s tváří skaboněnou.
Naslouchal Zbyněk, co mu divné zvěsti
úsměšným retem ve sluch šepotaly:
„Podzemní chodbou prchl Oldřich z hradu
a na Krumlov si volně dráhu klestí. —
však nežli zmizel, strestal krutě zradu,
již ruce sluhů vlastních osnovaly; —
pod římsou hlásky nad hradními valy
Dittlovo tělo ssinalé se houpá.“
V Zbyňkově oku divý žár se nítí,
ruměnec tmavý na čelo mu stoupá,
a temné, bouřné, hněvu vlnobití,
jež pod krunýřem hrudí jeho zmítá,
propuká rázem ve povelu slova:
„Sem, bratří, ke mně! v lůně našem skryta
se tají zráda — rci kdo skřehlé hádě
nevěry mrzké na svých prsou chová.“!
Tlum bojovníků — v dlouhé vážné řadě
se kolem Zbyňka skupil v okamžiku
a páže všechněch k přísaze se zdvihla.
Tu pohnulo se cosi v těsném šiku
a v středu voje postava se mihla
jak ještěřice plachá ve kamení —
jedinký kmit — a již tu Eva stála
vztahujíc bílé ruce ku Zbyňkovi,
jenž hleděl na ni v žasném rozechvění.
„Již ustaň v hněvu“ — prudce zavolala.
„O vůdce slavný — ústa má ti poví
kdo Táboru je zrádcem pronevěrným.
To sluha páně! — u něho, můj pane,
pod znesvěceným talárem tím černým
je skřehlé hádě zrády uschované, —
jež srdce tvoje hněvným plní žalem.
Já sama v noci včerejší jsem zřela
jak sluj ta kletá pod Menštejnským valem
se beze stopy náhle uzavřela
za tichým, liščím, Biskupcovým krokem.
Podivu, hrůzy, výkřik pronikavý
se mísil v děsná obžaloby slova,
když pokojně tu v rozlícené davy
Biskupec vešel. — Klidným vůkol okem
se rozhledl po mračném, dumném voji
a rtové jeho pološeptem hlesli:
„Dí pravdu milka druhdy Oldřichova,
jsem zrádcem, bratří! hodným odsouzení,
ač plnil jsem jen věrně písma znění,
‚Za život život‘. — dovolte však, milí,
ať duch můj, ač tak v očích Vašich kleslý
přec nadějí se třeba bludnou kojí,
že nebude jej hrůzná kletba Vaše
i za hrob stíhat. . . . . . .“
Zástup zasmušilý
naslouchal knězi v temném zamlknutí,
pak zvolal Zbyněk, bouřné taje hnutí
a marně slzu z mračných víček plaše,
až skanula předc ve visutou bradu:
„Odveďte Jana… nutno strestat zradu,
lhostejno kdo ji na zákonu páše!…
* * *