Na Dívčím hlučný hodokvas dnes víří,
číš veselí, až po kraj naplněná,
jak růže kalich libodechou vůni
rozkoše sladké po komnatách šíří;
hlaholem písní zvučí hradní stěna
na níž ve pýše královské své trůní
ta čarovábná růže pětilistá,
vždy stejně vnadná; i když v trsu pučí
i když do tmava žhavou lící hárá
i když uvadlá ku skonu se chystá.
Tak přepyšně již vzešla, zmohutněla
ta větev svěží, šťavnatá a jará
na rozložitém Vítkoviců kmeni;
tak dlouho těsněj vždy se přivíjela,
jak svlačec modrý v úponkovém stisku,
že udusila zrádnou pod zelení
i Přemyslovu nevadnoucí lísku,
jež vypučela z otky oráčovy…
Pan Oldřich sezval dobrodružnou četu
zemánků drobných, purkrabí a manů
směs pestrou — jak změť cizopasných květů,
jež pralesa kmen mocný opřádají;
tím kmenem mocným — hojné panské zboží,
kol něhož pne se těsnou ve lianu
bezduchý rej všech příživníků v kraji.
Ač noci postup bujnou radost množí,
ač v bujném plesu číš o číši zvoní;
pan Oldřich předce smutně hlavu kloní
v svalnatou ruku… V trudném přemýšlení
čas ob čas čelem horká dlaň se šine,
jak setříti by z blány jeho chtěla
s krůpějí potu, jež se z vrásek line —
i dusivé to, chmuryplné snění,
v němž mysl jeho stuhla, skameněla.
Nadarmo v dvorských šašků hodokvase
pan Višně z Větřní dvořan kratochvilný,
úsilím šprýmů sterých namáhá se
zveselit chvilku tesknou mysl páně.
Ač tak je panských pokynů vždy pilný,
jak soudruh jeho, — jenž tam ve parkáně
pod brankou vjezdnou na Krumlově hradě
se družkou svojí — statnou medvědicí
provádí kejkle v laškovité vnadě:
předc nezjasňuje pána zřítelnici,
předc Oldřich k němu ni na plachou chvíli
nezvedá pohled chmurný, zasmušilý.
Nadarmo Buzek z Rovného, Jan z Pluhu
se paním koří, které v čarokruhu
kol pana z Růže pás uvily zlatý,
jak světlušek rej; — duhobarvá četa,
půvabná druž ta, — vonná bystroletá
ševelem křídel chvějných neprolomí
tu mříži, za níž jako orel spjatý
se potácí dnes Oldřich skaboněný.
Myšlenky páně jinam obráceny. —
Tvář zbrunatněla temně do krvava.
Před zrakem Oldry vyděšeným vstává,
směsice zjevů, křivolaká, pustá —
a křepčíc kolem unavených hledů
jak vidmo z báje mohutní a vzrůstá
krvavé stopy zůstavujíc v sledu.
Zas před ním seč se hrůzná odehrává,
jež pod Táborem četné jeho voje,
jak zralé klasy sklála, porubala,
tím srpem děsným, kterým v den ten žala
v palcátů svistu ruka Hospodina
osení svoje, jímžto sudbou věčnou
měla být smyta pronevěry vina.
Pro ztrátu vojsk svých padlých v chrabrém šiku
pán slzy nemá v zasmušilém zraku,
vždyť hrstka to jen bídných nevolníků
přirostlých k hrudě — kde se množí, kvete,
jak v panském roli stvol vlčího máku.
Jej osten jiný, palčivější hněte…
To vzpomínka, že onen chuďas selský,
ten Mikeš z Husi tvrze pobořené,
se odvážit směl pokyn velitelský
zahřměti v ucho páně pokořené —
a více ještě, že ten Smílek z Křemže,
jejž skrotit pán chtěl jako jezevčíka,
co neposlušně v lovčí smeči skemře,
a zvědavě se pánu plete v nohy: —
že troufal sobě on, červ přeubohý
sledovat šlépěj zlého rozkolníka
a hodit k nohoum, jemu, Vítkovici
nerovné vády směšnou rukavici…
Tu stichnul náhle šumný hovor v sálu.
Pán vytrhl se z horečného snění,
když uzřel Evu, lepou milostenku,
mistryni švarnou panských bacchanálů… —
Na povel její dívky čárovnadné —
se vyhrnuly za ní ze přístěnku
a řadily se ve skupiny ladné.
Rej bujný síní zaburácel jasnou — —
jak rusalky za šera na pažitě
dívčiny v tanci hopkovaly hbitě; —
nožky se chvěly pod sukénkou řasnou
v rolniček chřestu, jimiž tanečnice
si ověsily kotník růžovatý.
Do tmava nachem líce jejich vzplála
palčivým dechem vášně rozehřaty; —
pohledem snivým žhavě laškujíce,
na prsa ruce kladly v roztoužení,
kde pod živůtkem, v čarovábném chvění
se bílá, burná ňádra ukrývala;
odtud se k ústům ručky nesly v mihu
polibek sterý hostům vzkazujíce.
Kynula Eva — stichly bajadery
růžovým prstem v tanci přimrazeny.
Pán střásl rázem dusných vidin tíhu,
jat bleskným žárem pohledů té ženy,
jež takou vášně čaromocí žhaly.
Myšlénky prosty srdcervoucí dumy,
se lásky ohněm plápolavým vzňaly. —
Vzchopil se Oldřich; kolem v pestré tlumy
se hodovníci seskupili hbitě —
a hlasem chvějným, ostrým, pronikavým
zazvučel ret, v němž každá žilka hrála
nezměrnou vášní: „Evo, okamžitě
rci nyní slovem sladce usměvavým,
čeho by duše vnadná tvá si přála,
já splním věrně — svědkem volám Boha! —
tvou tužbu všakou — byť se smrt v ní kryla.“
A Eva na to tiše odvětila:
„Já hlavu žádám Biskupce si Jana!
O pokyň, kníže, rukou všemohoucí; —
jak Herodias divou touhou planu,
zřít krev tu jeho rudým nachem žhoucí,
ta líce siná katem porubaná,
jež hlásala kdys největší mou hanu.
O! žár mé pomsty uhas, ukonejši,
o rozpomeň se, pane přelaskavý,
na .mw-parser-output .wst-oprava{border-bottom:thin dotted #8A2BE2;cursor:help}děsnou onu krutých úkor chvíli,
již na Krumlově v pyšném chrámu Víta
jsem zažila kdys — druž tvá nejvěrnější
na pranýř hanby slovem jeho vbita
před hučícími, rouhavými davy,
jež kolem mne jak dravé feny vyly
a zvuk slov jeho mrzkých opáčily.
Na kázání to, pane, vzpomeň sobě,
kdy bídník ten, jenž před zástupy hlásal,
že předchůdcem je vyvoleným páně, —
ač Antikristu cestu upravoval: —
tak zuřivě se litým slovem kasal
na Evu tvoji, že se její skráně,
v té pološeré velechrámu kobě,
do tmava rděly —; když tam vypravoval
„o rozkošném a sytém živobytí,
o frejích, tancích, rufiánství peském
jež tyje z krve nebohého lidu —
a ukájí se jeho na porobě —
jak pohrdal tam zlatohlavů leskem,
— jež na čele se panských krásek třpytí: —
jak on — ten světec! — vzrušen v svatém klidu
tam hřímal kletbu v rozlícení mnohém
na hlavy dívčí, jež v nelepé zdobě
kudrlin divných strou se do široka
a pnou se vzhůru převysokým rohem. —
Jak při tom na mne zuřivé své hledy
obracel zlostí sesinalý, bledý…“
Při slovech těch jí hněvná jiskra z oka
vyšlehla bleskem — chvatem přeletěla
pod brvy pána svraštělé a dumné.
„Přiveďte vězně!“ drsná slova zněla
a zvuk jich ihned ohlas tisícerý
opáčil v bouři jásavé a šumné.
Veselým rejem nožky lepotvárné
křepčily kolem křesla hostitele.
Eviny líce, unylé tak švarné
jak měsíc, svrhna mraků závoj šerý,
zasvitly plným, čarovábným leskem,
Oldřich v ně zhřížil myšlení své celé
i duši skřehlou zamrazenou steskem.