Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé,
jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,
a při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží
a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží…
Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdý
a jako Geus jen na svůj hlad si mohu býti hrdý.
Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole,
bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole,
a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá
Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,
a v níž by vzmužily se moje oči bez tepla
nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla…
Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho,
že ráda by si lhala starou touhu pro někoho,
a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady
na uvítanou jinému se snáší nad zahrady.