Půjdemy tam k tisovému lesu,
uhlédnem tam, jak děvečku vezú;
jak ju vezú v kovaném vozíku,
a Janíček na vraném koníku.
Pod Janíčkem vraný koník skáče,
a děvečka přežalostně pláče.
„Ja, neplač ty, má milá děvečko,
ať nezbledne tvé červené líčko.“
„Ja, proč by mi mé líčko zbledalo?
ono ješče chlapca nepoznalo.“
„Pohleď, milá, na tu suchou jedlu:
jak se ona rozzeleňá, tož si já tě vezmu!“
„Já sem vzdycky pohlídala, dneska ba i včera;
jedla suchá, nic sa nezeleňá.“